Některé konference působí jako zdvořilostní setkání, kde se opakují známé fráze. Tahle byla jiná. Už od začátku bylo cítit, že téma evropské bezpečnosti a role Evropské unie přestává být akademickou debatou a stává se něčím mnohem naléhavějším.
Konference s názvem Europe as a Task si kladla ambiciózní cíl — probudit evropské myšlení o bezpečnosti, ekonomice a vlastní roli ve světě. A zároveň trochu provokativně naznačit, že Evropa možná příliš dlouho spoléhala na stabilitu, která už dnes neexistuje.
Úvodní slovo nastavilo rámec poměrně jasně. Nešlo jen o výměnu názorů, ale o snahu posunout českou debatu o Evropské unii směrem k větší aktivitě a sebevědomí. Jinými slovy: přestat být jen pozorovatelem a začít být hráčem.
Mír už není samozřejmost
Silný moment přišel hned v prvním hlavním projevu, kde zazněla myšlenka, která se nad konferencí vznášela po celou dobu — mír v Evropě už není samozřejmost. V kontextu návratu velmocenského soupeření se ukazuje, že dosavadní jistoty přestávají fungovat. Evropská unie přitom podle řečníka není slabá, jak se někdy tvrdí. Naopak, v posledních letech dokázala reagovat na pandemii i energetickou krizi. Problém ale spočívá jinde: v tom, jak rychle a jednotně dokáže jednat.
Postupně se začaly rýsovat tři oblasti, ve kterých se bude rozhodovat o budoucnosti Evropy. Bezpečnost, ekonomika a schopnost politického rozhodování. V bezpečnosti zazněla potřeba větší odpovědnosti za vlastní obranu i hlubší spolupráce mezi státy. V ekonomice šlo o známé, ale stále nedořešené téma — vnitřní trh s překážkami, které brání skutečné konkurenceschopnosti. A nakonec politika: otázka, jestli je Evropa schopná mluvit jedním hlasem, nebo zůstane paralyzovaná rozdílnými zájmy.
Zajímavým momentem bylo srovnání s menšími, ale sebevědomými státy. Jako příklad zaznělo Finsko — země, která dokáže efektivně využívat mezinárodní spolupráci k prosazování svých zájmů. Ne jako slabost, ale jako strategii.
Druhý hlavní projev nabídl jiný, ale v něčem doplňující pohled. Evropská unie zde nebyla popisována primárně jako instituce, ale jako projekt založený na hodnotách — lidské důstojnosti, svobodě, demokracii a právním státě. Právě tyto principy mají podle řečníka definovat, co vlastně Evropa je.
Zároveň ale zaznělo, že svět, ve kterém tento projekt vznikal, už neexistuje. Datum 24. února 2022 se v debatě objevovalo jako symbolický zlom. Starý řád skončil a Evropa se musí přizpůsobit nové realitě, ve které čelí bezpečnostnímu tlaku i proměnlivému vztahu se Spojenými státy.
Zajímavá byla i myšlenka, že Evropská unie se historicky posouvá vpřed zvláštním způsobem — skrze krize. Nejdřív přijde problém, pak chaos a nakonec kompromis, který není ideální, ale funguje. Možná právě tato schopnost improvizace je jedním z důvodů, proč projekt EU přežívá a vyvíjí se.
Velký důraz padl na rozšíření. Ne jako administrativní proces, ale jako geopolitickou nutnost. V tomto kontextu zazněla i , která je dnes vnímána nejen jako kandidát, ale i jako klíčový bezpečnostní aktér.
Mezi bezpečností a realitou
Následná diskuse se posunula od principů k realitě. Jedním z hlavních témat byl vztah k . Shoda panovala v tom, že transatlantické partnerství zůstává zásadní, ale Evropa musí nést větší díl odpovědnosti. Jinými slovy: spoléhat se na spojence nestačí.
Debata o bezpečnosti se nevyhnula ani praktickým otázkám. Jak rychle je Evropa schopná přesouvat vojska? Jak funguje koordinace mezi a ? A jak moc jsou jednotlivé státy skutečně připravené?
Zazněla i věta, která sice není nová, ale v současném kontextu působí jinak: chceš-li mír, připravuj se na válku.
Od bezpečnosti se konference plynule přesunula k ekonomice — a tón se příliš nezměnil. I tady šlo o konkurenceschopnost, odolnost a schopnost reagovat na globální výzvy. Diskuse ukázala, že Evropa čelí paradoxu: má obrovské množství kapitálu, ale nedokáže ho efektivně využít.
Mluvilo se o stovkách miliard eur, které by bylo potřeba investovat každý rok, zatímco evropské úspory zůstávají ležet v bankách. Ekonomická bezpečnost se tak dostává do centra pozornosti — nejen jako otázka růstu, ale i strategické autonomie.
Dalším tématem byla roztříštěnost evropského trhu. V některých odvětvích, například v telekomunikacích, brání fragmentace investicím i technologickému rozvoji. Evropa tak paradoxně sama sobě komplikuje cestu k inovacím.
Do toho vstupuje ještě jeden problém — závislost na externích dodavatelích. V debatě zaznělo varování před silnou závislostí na v oblasti léčiv nebo zelených technologií. Téma, které se ještě před pár lety zdálo okrajové, dnes patří k těm klíčovým.
Zajímavý byl i kulturní rozměr celé debaty. Padla poznámka, že Evropa má „mentální problém“ — tendenci spíše spořit než investovat, hrát na jistotu místo toho, aby riskovala. Možná i to je jeden z důvodů, proč v některých oblastech zaostává.
Namísto velkého finále tak konference nechala viset ve vzduchu spíš pocit určité naléhavosti. Nešlo o to nabídnout jednoduché odpovědi, ale pojmenovat realitu takovou, jaká je — složitou, někdy nepříjemnou, ale nevyhnutelnou.
Evropa tady nepůsobila jako hotový projekt, ale jako úkol. Něco, co se musí znovu a znovu promýšlet, budovat a bránit. A možná právě v tom spočívá její podstata — ne v tom, že má všechny odpovědi, ale že je ochotná je hledat.
