Debaty „TO JE KRIZE!“ jsem se účastnila na začátku dubna. A jestli si z ní něco odnáším, tak spíš potvrzení jednoho trendu než nějaké překvapení. Krize dnes nejsou výjimečné. Jsou běžné. Nejde jen o to, že konfliktů přibývá. Jde o to, jak je vnímáme. Některé sledujeme detailně, jiné téměř ignorujeme – přestože jejich dopady mohou být stejně zásadní. Výsledkem je zkreslený obraz světa, který působí přehledněji, než ve skutečnosti je. Když se ty jednotlivé střípky poskládají vedle sebe, nevznikne mapa oddělených problémů, ale obraz prostředí, kde se krize prolínají, ovlivňují a postupně normalizují. A právě z toho vychází můj Insider report. Nesnaží se být reportem z jedné debaty. Spíš navazuje na širší otázku: co se stane, když přestaneme vnímat konflikty jako výjimku – a začneme je brát jako standard.
Rok 2024 přinesl nepříjemnou statistiku: nejvyšší počet ozbrojených konfliktů od konce 2. světové války. Přesto máme často pocit, že svět sleduje jen několik málo válek.
Realita je ale mnohem složitější.
Vedle mediálně exponovaných konfliktů existuje celá řada krizí, které zůstávají stranou pozornosti – například v Súdán, Kongo, Myanmar nebo Haiti. Tyto „neviditelné“ konflikty přitom nejsou okrajové. Naopak – často mají zásadní dopady na globální stabilitu.
Můj pohled? Největší problém není jen existence těchto konfliktů, ale to, jak selektivně je vnímáme. Zaměřujeme se na to, co je mediálně přitažlivé, ne na to, co je strategicky důležité.
Konflikty dnes navíc nelze chápat izolovaně. Jsou propojené s obchodem, migrací, surovinami i geopolitickým soupeřením. Afrika se například postupně stává jedním z hlavních geopolitických prostorů – a zatímco Čína zde dlouhodobě posiluje svůj vliv, Evropa často reaguje spíš opožděně.
Napětí ale není jen v Africe. Křehká situace přetrvává i v Bosně a Hercegovině, kde vnitřní politické rozpory vytvářejí prostor pro vnější vlivy, například z Ruska.
Válka 21. století: levná, rychlá a dostupná
Zásadně se mění i samotná podoba války. Dnešní bojiště čím dál víc ovládají levné, ale efektivní technologie. Typickým příkladem jsou drony – například od společnosti DJI. Ty umožňují provádět přesné útoky za zlomek ceny tradičních vojenských systémů.
Výsledkem je něco, co bych nazvala demokratizací destrukce. Schopnost vést přesné útoky už není výsadou velmocí – dostává se do rukou mnohem širšího spektra aktérů.
Na to navazuje další trend: technologický závod. Jedna strana nasazuje drony, druhá reaguje elektronickým bojem. Každá inovace rychle vyvolává protiopatření.
Do toho vstupuje umělá inteligence, která zásadně zrychluje rozhodování na bojišti. A tady se dostáváme k zásadní otázce:
Co se stane, když lidské rozhodování začne ustupovat algoritmům?
Z mého pohledu je to jeden z nejpodceňovanějších problémů současnosti. Čím rychlejší válka je, tím méně prostoru zůstává pro kontrolu, reflexi – a možná i odpovědnost. A přesto platí jedno: technologie válku „nezlidšťují“. Jen ji dělají efektivnější.
Světový řád se mění – a možná se rozpadá
Stále častěji se mluví o tom, že světový řád vytvořený po 2. světové válce prochází hlubokou krizí. A upřímně? Dává to smysl. Sledujeme oslabování tradičních mocenských struktur, rostoucí vliv Číny, asertivnější chování Ruska a zároveň čím dál méně předvídatelnou roli Spojených států. To vytváří paradoxní situaci: systém, který měl být stabilní a dlouhodobý, se začíná rozpadat – a to nejen tlakem zvenčí, ale i zevnitř.
Zároveň slábne význam mezinárodních institucí, jako je Organizace spojených národů nebo Světová obchodní organizace. Místo globální spolupráce se svět postupně přesouvá k regionalizaci. A to je historicky mnohem méně stabilní model.
Kam to celé směřuje?
Na konci debaty zazněla otázka, která ve mně zůstala ještě dlouho:
Co se stane, když se tyto konflikty začnou spojovat?
Možný scénář – eskalace v Pobaltí nebo konflikt o Tchaj-wan – už dnes nepůsobí jako sci-fi.
A tady přichází můj osobní pohled: nemyslím si, že stojíme na prahu jedné velké války. Spíš vstupujeme do období trvalé nestability. Do světa, kde nebude jeden konflikt, ale mnoho menších, propojených krizí. Světa, kde hranice mezi válkou a mírem bude čím dál rozmazanější.
A možná největší problém?
Že si na to postupně zvykneme.
